ČSN EN 1991-1-4

ČSN EN 1991-1-4 přejímá evropskou normu EN 1991-1-4: 2005 Eurokód 1: Zatížení konstrukcí - Část 1-4: Obecná zatížení - Zatížení větrem včetně jejích příloh A až F. Nahradí předběžnou normu ČSN P ENV 1991-2-4: 1997 Zásady navrhování a zatížení konstrukcí Část 2-4: Zatížení konstrukcí - Zatížení větrem, včetně jejího národního aplikačního dokumentu, která bude zrušena po zavedení příslušného souboru EN Eurokódů, nejpozději do března 2010. Součástí ČSN EN 1991-1-4 je národní příloha NA, která určuje národně stanovené parametry (NSP) platné pro území České republiky. Proti předchozí normě dochází ke změně způsobu převzetí EN 1991-1-4 do soustavy norem ČSN. Zatímco ČSN EN 1991-1-4 z července 2005 převzala EN 1991-1-4 schválením k přímému používání jako ČSN, tato norma ji přejímá překladem. EN 1991-1-4 uvádí pokyny pro stanovení zatížení větrem pro navrhování pozemních a inženýrských staveb pro každou z uvažovaných zatížených ploch. Zahrnuje celé konstrukce, části konstrukcí nebo prvky na nich připevněné, tj. dílce, prvky obvodového pláště a zařízení pro jejich upevnění, svodidla a protihlukové stěny. Tato norma platí pro pozemní a inženýrské stavby s výškou do 200 m a mosty s rozpětím menším než 200 m za předpokladu, že splňují kritéria pro dynamickou odezvu. Tato norma neplatí pro zatížení větrem na příhradové věže s nerovnoběžnými stěnami, zatížení kotvených stožárů a komínů větrem, kroutivé kmitání, např. vysokých budov s centrálním jádrem, kmitání hlavní nosné konstrukce mostu od turbulence větru v příčném směru, zavěšené mosty a kmitání, při kterém se musí uvažovat více tvarů kmitání (ne pouze první tvar kmitání). Kapitola 1 vymezuje oblast použití normy a uvádí definice a značky. Kapitola 2 se zabývá návrhovými situacemi. Kapitola 3 charakterizuje zatížení větrem, jeho modely, klasifikuje ho podle ČSN EN 1990, 4.1.1 a definuje jeho charakteristické hodnoty. Kapitola 4 definuje výchozí základní rychlost větru a vztahy pro výpočet dynamického tlaku větru, jeho změnu v závislosti na výšce, kategorii terénu, orografii a okolní zástavbě. Výchozí základní rychlost se stanoví z mapy větrných oblastí České republiky, která je součástí národní přílohy. V kapitole 5 jsou uvedeny vztahy pro výpočet zatížení větrem, tj. vnějších, vnitřních nebo výsledných (dynamických) tlaků, sil na konstrukce nebo jejich prvky a třecích sil. Kapitola 6 obsahuje definici součinitele konstrukce cscd, který má vzít v úvahu účinek zatížení větrem při nesoučasném výskytu maximálních tlaků větru na povrchu konstrukce (cs), společně s účinkem kmitání konstrukce, vyvolaného turbulencí (cd). V kapitole 7 jsou definovány hodnoty součinitelů vnitřních a vnějších tlaků, sil a součinitelů tření pro různé typy konstrukcí a způsob jejich použití. Součinitele vnějšího tlaku se rozdělují na celkové součinitele a lokální součinitele. Součinitele síly udávají celkový účinek větru na konstrukci, nosný prvek nebo dílec jako celek včetně tření, pokud to není výslovně vyloučeno. Kapitola 8 uvádí zatížení mostů větrem. Podrobněji vymezuje oblast použití, definuje síly v jednotlivých směrech na nosnou konstrukci a pilíře mostu. Dále definuje kombinační hodnoty pro současné působení zatížení mostu a vozidel větrem v případě silničních mostů resp. mostu a vlaků v případě železničních mostů. Příloha A obsahuje vyobrazení kategorií terénu a pravidla pro zahrnutí účinků orografie včetně výšky posunutí úrovně terénu, změny drsnosti terénu, vlivu krajiny a vlivu okolních staveb. Přílohy B a C uvádějí alternativní postupy pro výpočet součinitele konstrukce cscd a v příloze D jsou jeho hodnoty pro běžné typy konstrukcí. Příloha E uvádí pravidla pro výpočet odezvy způsobené odtrháváním vírů a základní pokyny pro ostatní aeroelastické jevy. V příloze F jsou uvedeny vztahy pro stanovení dynamických charakteristik konstrukcí s lineárními vlastnostmi.